NÁŠ PŘÍBĚH

Jmenuju se Tereza. Jsem máma dvou dětí.
Moje mateřská kariéra začala v tradičním duchu nás devadesátkových dětí.

Jenže se narodila naše N.
Vysoce citlivá. Stejně jako její máma.

A já jsem najednou viděla sebe malou
A uvědomovala jsem si, co všechno jsem já sama potřebovala — a nedostala.
A že tady u mě, tady to musí skončit.

 

Začalo moje seberozvojové tornádo.
Psychologie, dětská psychika, moje vlastní témata, vztahy, hranice, respekt.

Učila jsem se říkat dětem „miluju tě“, protože já jsem to jako malá neslyšela.
A dneska si neumím představit den, kdy bych to neřekla.

Učila jsem se chápat, že děti nemají povinnost mluvit „když já chci“.
Že mají právo mít špatnou náladu. Že mají právo nechtít. Že pláč není drzost.
A že moje dvě děti nejsou dva malí dospělí — ale dvě osobnosti, které se teprve učí, co se tady od nich čeká.

A že hlavně nikdy nesmí zapomenou na to, co chtějí a potřebují ony samy.

 

Nevím, jestli to dělám správně. Teda vím, určitě to nedělám správně. Ale každý den to dělám o trochu líp.
A každý den, kdy...

... přijdou za mnou, když jim není dobře.

... se u mě rozpláčou, když nemají dobrý den.

... se nebojí svěřit, že jim něco nebylo příjemné,

...se citím jako vítěz, protože pro mě — pro někoho, kdo za dětských let brečel potichu na záchodě, aby to nikdo neviděl — je tohle neuvěřitelně hluboké.

 

A není zadarmo.
Je to každodenní práce.
S dětmi i sama se sebou.

 

A přesně z toho vzniklo Tužkohraní.

Ne jako „projekt“.
Ale jako moje vlastní pomůcka, abych nezapomněla, že vztah nevzniká z věty „miluju tě“ ani z mého jména v jejich rodném listě — ale z malých rozhovorů během obyčejných dní. Kdy se vnímáme, respektujeme a máme o sebe navzájem zájem.

 

Tady začalo Tužkohraní.